Cena Marka Ravenhilla za inscenaci nového textu je cena pro česká divadla za počin v inscenování současné dramatiky. Cena zohledňuje inscenace textů, které vznikly v posledních 10 letech před příslušným udělením ceny. Oceněná inscenace je volena na základě konsensu členů Rady Ceny Marka Ravenhilla, kteří oceňují symbiózu kvalitního textu a kvalitu jeho inscenování. Rada sleduje i výsledky autorské či kolektivní tvorby, u nichž rozhoduje výsledný text a jeho přenositelnost mimo kontext konkrétní inscenace a poetiky divadla, pro nějž vznikal.
Cena je udílena nezávislou osmičlennou porotou od roku 2010. Záštitu nad ní převzal britský dramatik Mark Ravenhill, který se osobně účastnil několika prvních ročníků, později cenu předávali další významní evropští dramatici.
Cena bývá udělena vždy v dubnu či květnu za předchozí rok. Má podobu kožichu, který pro jednotlivé ročníky navrhují vždy prestižní kostýmní návrháři a který si symbolicky odnese režisér inscenace.
Rada Ceny Marka Ravenhilla letos zasedá ve složení:
David Košťák, dramaturg Divadla LETÍ
Jitka Šotkovská, divadelní kritička a teoretička
Jana Slouková, dramaturgyně MDP Praha
Tomáš Suchánek, manažer Divadla Petra Bezruče
Alena Zemančíková, dramaturgyně Českého rozhlasu a kritička
Jana Soprová, divadelní publicistka a kritička
Luděk Horký, dramaturg České televize
Tatjana Lazorčáková, teatroložka
2018
Agent tzv. společenský (Martina Kinská, Radek Schovánek), režie: Martina Kinská, Testis
2017
Společenstvo vlastníků (Jiří Havelka a kol.), režie: Jiří Havelka, VOSTO 5
2016
Olga (Horrory z Hrádečku) (Anna Saavedra), režie: Martina Schlegelová, Divadlo LETÍ
2015
Rituální vražda Gorge Mastromasse (Dennis Kelly), režie: Adam Svozil, Divadlo DISK
2014
Létající dítě (Roland Schimmelpfennig), režie: Mikoláš Tyc, Buranteatr
2013
Můj romantický příběh (D. C. Jackson), režie: Daniel Špinar, Divadlo Petra Bezruče Ostrava
2012
S naději, i bez ní (Tomáš Vůjtek), režie: Ivan Krejčí, Komorní scéna Aréna Ostrava
2011
Hamlet je mrtev. Bez tíže. (Ewald Palmetshofer), režie: David Šiktanc, Činoherní studio Ústí nad Labem
2010
Černé panny (Günter Senkel, Feridun Zaimoglu), režie: Dušan D. Pařízek, Pražské komorní divadlo
Bezruký Frantík /Tomáš Dianiška, Igor Orozovič/, režie: kol., uvádí Studio PalmOFF (malá scéna Divadla Pod Palmovkou, Praha)
“Životní osudy Františka Filipa, který navzdory svému fyzickému handicapu dokázal prožít plnohodnotnější život než mnozí z nás, by se mohly stát námětem dojemného hollywoodského snímku o nezdolnosti lidského ducha. Igor Orozovič s Tomášem Dianiškou, kteří příběh objevili pro studiovou scénu Divadla pod Palmovkou, ho podávají řízně, bez sentimentu, s notnou dávkou groteskního, až černého humoru. Přesto, nebo právě proto není inscenace Bezrukého Frantíka o nic méně emočně působivá. Podstatnou zásluhu na tom má taky souhra celého hereckého ansámblu, se strhujícím výkonem Jakuba Albrechta v čele.” (Jitka Šotkovská)
Transky, body, vteřiny. /Tomáš Dianiška/, režie: Tomáš Dianiška., uvádí Divadlo Petra Bezruče Ostrava.
“Inscenace Transky, body, vteřiny chytře a provokativně zpracovává námět založený na převážně (a v podstatě záměrně) zapomenuté epizodě českých sportovních dějin. Inscenace volí svérázný narativ na hranici noirového kabaretu, ve kterém se nejvyhrocenější epizody z pohnutého života atletky proměňují v dobře gradovaná důsledně tragikomická čísla s drasticky ironickými pointami. Jednotícím prvkem takto budovaných situací je mimořádně plastický herecký výkon Jakuba Burýška. Tomáš Dianiška si vynalézavě pohrává s divadelními zkratkami, má smysl pro leckdy velmi bizarní detaily, které v inscenaci originálně vrství a skládá do groteskního zobrazení těsně předválečného světa. Jeho humor jakoby nebyl apriori černý, ale černal až pod vlivem jednotlivých dramatických situací či nových kontextů. Zpráva, kterou inscenace podává o stavu společnosti, o zmatené intoleranci a bezúčelném násilí, k němuž „blbá doba“ dává dobrou příležitost, je ovšem velice temná a varovná.”(Luděk Horký)
Don Quijote /Jan Mikulášek, Martin Sládeček/, režie: Jan Mikulášek, uvádí Divadlo Husa na provázku
“Don Quijote jako modelové drama! Dialog Jana Mikuláška a Martina Sládečka s Cervantesem není další násilnou aktualizací klasické látky, ale dává vzniknout novému originálnímu textu, jež pracuje s quijotovským mýtem a naráží na neostré kontury pravdy a skutečnosti v době postfaktické. Precizní režie důvěřuje textu a nechává jej zaznít, aniž by se však vzdala pro Mikuláškovu tvorbu typické obrazotvornosti. Pozoruhodná vlajková inscenace nového uměleckého vedení Divadla Husa na provázku.” (David Košťák)
Hadry, kosti, kůže /Pavel Jurda/, režie Martin Františák, uvádí Švandovo divadlo Praha
“Inscenace Hadry, kosti, kůže sugestivně evokuje čas a prostor soužití dvou významných a diametrálně odlišných umělců 20. Století: národních umělců Jana Wericha a Vladimíra Holana. Tématem hry je frustrace protagonistů české poválečné kultury z reglementovaného socialisticko-realistického umění. Představitelé obou hlavních postav jsou ukázáni v gestu odporu, které odpovídá jejich povahám: Holan je nesmiřitelně negativistický, Werich privátně požitkářský. Text Pavla Jurdy objevuje v postavách dramatické momenty nejen ve vztahu k vnějším poměrům, ale zejména v hloubi jejich osobnostního založení. Inscenace se díky vyrovnanému ansámblového hraní dokáže vystříhat hodnotících klišé. Velké výkony protagonistů ( Miroslav Hanuš a Luboš Veselý) se neobejdou bez dalších, zejména ženských postav, které teprve artikulují celou hloubku tragédie jak jednotlivých rodin, tak i zobrazovaného nesourodého soužití. Vzniklo dílo mimořádné hloubky a působivosti, tematicky zpřítomňující konflikt umělce se světem.”(Alena Zemančíková)
Kožichy Marka Ravenhilla
